Listopad 2010

Občas, někde a jen tak...

19. listopadu 2010 v 12:20 | micha |  RÝMOVAČKY A JINÁ ČTENÍ
...si hraju se slůvkama. A výsledek mi pak zůstává v mobilu. Někdy dlouho, hodně dlouho. O to hezčí je pak ta chvíle, kdy se k tomu vracím. Třeba v úterý večer ve Svijanský hospůdce jsem objevil v mobilu pár týdnů stará slůvka, na který jsem skoro zapomněl. A to rači nemyslím na to, kolik je takových slůvek na přebalech knih, který jsem pročítal zrovna když přišla chuť si něco zapsat.


Zemřela VF

4. listopadu 2010 v 22:23 | micha |  BIBLIO

vf
Miloval ji Havel. Miloval ji Zábrana. Miloval ji Kuběna i Topol. Zbláznění do ní byli všichni ostatní. Dneska zemřela múza jedné generace. Je mi smutno.


ČTK
V pražské nemocnici Motol dnes zemřela významná česká básnířka, nositelka ceny Magnesia Litera za poezii, Viola Fischerová. Bylo jí 75 let.
"Václav Havel navštívil předvčírem Violu Fischerovou v nemocnici a rozloučil se s ní. Věděl, že je nevyléčitelně a těžce nemocná, přesto ho její dnešní úmrtí zasáhlo. Znali se od mládí a patřili k téže umělecké generaci," řekla dnes na dotaz ČTK Havlova tajemnice Sabina Tančevová.
Psát poezii začala Viola Fischerová už na gymnáziu. Její první básně nemohly v 50. letech v Československu vyjít. Fischerová později žila ve Švýcarsku a Německu, od roku 1994 opět v Praze.
Viola Fischerová byla dcerou filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894-1973), prvního rektora na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci. Občanským jménem se jmenovala Viola Jedličková, podle manžela Josefa Jedličky. Pod tímto jménem byla také hlášena v motolské nemocnici.

VF v rozhovoru pro Reflex
Vzpomínám si, že když jsem poprvé přišla v Praze k Vaškovi (Havlovi), pronesl: Je tady několik nesmírně zajímavých lidí, se kterými se musíš seznámit. A jmenoval Jindřicha Chalupeckého, Emanuela Fryntu, Jana Grossmana, Jana Vladislava, ale taky Jana Zábranu, se kterým jsem později chodila, a Josefa Jedličku, který se měl stát po letech mým druhým mužem. Tyhle lidi jsme chodili navštěvovat.

Zápisky z deníků Jana Zábrany
Nějak k večeru jsme seděli v salónku v přízemí, pod jehož okny byl půlkruhový bazén, já listoval v originále Verlainovy Sagesse, vázané ve světle hnědé kůži, kterou jsem vytáhl z knihovny v rohu přímo proti dveřím, on (Havel) přišel z patra z pokoje, kde odpoledne lepil nějaké koláže (tím byl tehdy posedlý a já ho otravoval, poněvadž jsem se pro ně nedokázal nadchnout), potom jsme psali dopis Viole Fischerové, která tehdy byla v létě nevím proč v Praze, a lákali jsme ji, aby za námi aspoň na pár dní přijela, a pokud nepřijede, že na nás musí určitě čekat na nádraží ten den,
kdy se budeme vracet do Prahy….
A pak jsme večer jeli rychlíkem do Prahy. Do Violy jsme byli myslím zamilovaní oba, ale chodil jsem s ní tehdy já - byl jsem o pět let starší, znal jsem ji déle (do party jsem ji vlastně přivedl - a ve vlaku jsem na něm viděl, jak ho to trápí). V Praze jsme byli kolem desáté večer a Viola na nádraží čekala. Týden, který tím večerem začal, byl jeden z nejlepších tahů, jaké jsem v mládí zažil.

Viola Fischerová: Janu Zábranovi
A počítají ty stařeny
kolik to bude let
co je naposled
zval po šichtě na kafe
šofér z autobusu

Posté vstupují
do téhož proudu
když na louce v dubnu
pozorují jak létá míč
a tenké polonahé chlapce
tak nezralé
a lehké
v porovnání s tím
co mohlo být

VF v rozhovoru pro Festival spisovatelů Praha
Tam (na návštěvu k Vladimíru Holanovi) jsme šli všichni, Vašek (Havel), Zábrana, já i Jiří Kuběna, který byl tehdy taky v Praze. Já jsem tehdy milovala, a dodnes miluju, Fráňu Šrámka. Kluci si ze mne dělali srandu. Zvlášť, když Vašek neobyčejně komicky, i s chvějícím se chřípím, napodoboval herce Eduarda Cupáka, jak recituje Splav. Tak jsem naši při předložila Holanovi. A ten nás rozsoudil jediným rozmáchlým gestem: "Jo, Fráňa Šrámek. To byl básník! Sice jedné struny, ale ať na ni někdo zahraje po něm." Já jsem se nafoukla a kluci sklapli.