Listopad 2007

Úryvky

22. listopadu 2007 v 13:49 | Nabarvené ptáče |  RÝMOVAČKY A JINÁ ČTENÍ
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká
Někdy víc
a jindy jenom málo.
Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
(Jan Skácel, Chci to slyšet)

Čím to je, čím to je? :-)

19. listopadu 2007 v 15:23 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Nevím, čím to je, ale slovy umím popisovat jen to, co vidím. Přitom bych tak strašně rád chtěl umět popsat i to, co cítím. Znovu mi tahle moje neschopnost vypalavala na povrch teď, když jsem ti chtěl milý bločku popsat, jak úžasný a fantastický byl páteční večírek s Kubánci...Bylo to tak krásný, hezký, až mi mokraly oči...Bylo to hezké, jako být mezi svýma....Mám nové superbáječné veselé přátele - Julia a Josého...a nesmím zapomínat na Maria, byť je z Kolumbie, ale bez něj bych o Juliovi a spol. vůbec nevěděl...

Včera

16. listopadu 2007 v 14:57 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
- včera v novinách - rozhovor s Janem Kaplickým o jeho novomanželce (s titulkem Moje mladá múza). "ářčáářJen jedna věc mě na ní rozčiluje. Že mi nevolá tak často, jak bych si přál." Jsem jako Kaplický :-)
- včera také redakční narozeninový večírek v prima restauraci v LBC. Super bájo zábava. K. mě před tím zase "likvidovala" tou její výmluvností...
- včera také mimořádná pochvala a navržení prémie za jeden textík - měli jsme ho jako jediní a monitorovala ho četka
- včera také volal Mario - prý už domluvil večírek s Kubánci. Ptám se ho: "A kdy to bude?" Myslím si přitom, že to bude až někdy před Vánocemi. A Mario říká: "Zítra." Jsem z toho nervózní a strašně se těším, jupíííí. Zítra, milý bločku, poreferuju. Jinak - Mario se asi zbláznil - chce, abych s nima mluvil španělsky. Asi mu budu muset připomenout, u který lekce jsme :-) Buenas tardes a končím :-)
- včera ráno v Boru - už tam jsou vánoční trhy - když já neumím vybírat pro jiné - váhavě se rozhoduju třeba půl hodiny a nakonec raději nic nekoupím...Teda koupím, ale vždycky jen pro sebe...Včera ale jen strašně hezkou dózičku na kafčo....a měli tam nádherný ubrusy....jenže ta moje váhavost - líbily se mi skoro všechny, jeden z nich jsem ale vybrat nedokázal. Potřeboval bych nějakého rádce. V Boru na náměstí už mají i vánoční strom, ale zatím neozdobený a nenasvícený....Ta vánoční výzdoba je mnohdy děsně kýčovitá, ale když to svítí a bliká po setmění během těch zimních mrazivých večerů, tak já jsem jsem v sedmým nebi, zvlášť když přitom můžu sedět někde u okna kavárny, pozorovat to a srkat k tomu svařák...Každý má rád alespoň kousek kýče, já ten vánoční. Mimochodem dva svařáky jsem si dal i včera na večírku...ňamka :-)
- těším se do Olomouce, protože vánoční trhy, jaké bývají tam, jsou náramné...

Roztomilej Šmoulínek

13. listopadu 2007 v 23:26 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Včera. Před Michalem Prokopem jsem dal přednost François Ozonovi - a ani maličko, ani malilinkato, ani trochu trošičku nelituju. Ozonův nejnovější film Angel je film s obrovským F. Vůbec nevím, jak to popsat, jak o tom napsat, že je to skvělé, jak vás navnadit, abyste se na to určitě zašli také podívat, budete-li moci. Je to perfektní dokonalá precizní filmařina. Možná to nemá úplně "chlapsky" atraktivní námět (je to příběh spisovatelky píšící romány červené knihovny, přičemž její vlastní život připomíná červenou knihovnu - a to mě teda ze židle nevytrhlo), ale jinak to má úplně všechno: především skvělou výpravu a kostýmy, v druhé řadě perfektní herecké výkony v čele s Romulou Garai a Samem Neillem a taky výtečnou hudbu.

Pořád se něco děje

12. listopadu 2007 v 15:42 Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Svět kolem sebe jsem o víkendu nevnímal. Takže pondělní noviny byly záplavou informací.
Zemřel Norman Mailer. Kdysi jsem si domů z knihovny donesl jeho Katovu píseň, za kterou dostal jednu ze svých dvou Pullitzerových cen. Ale - asi jako obvykle :-) - nedočetl jsem. Nicméně v druhé polovině devadesátých let přivezlo Katovu píseň do Lípy pražské Rokoko (v hlavních rolích Vladimír Dlouhý a Barbara Lukešová) - bylo to fantastické představení, jedno z nejlepších, jaký jsem tady v Lípě kdy viděl - proto vůbec těchhle pár řádků o Mailerovi píšu. To divadlo mě úplně uhranulo…Právě proto jsem tehdy vyrazil do knihovny a hledal Mailerovy knihy…Ve vzpomínkové krabici mám dodnes schovaný program z toho představení, i když jaksi rozstříhaný, protože část z něj jsem použil do "čtenářského deníku" :-)

Nostalgicky

11. listopadu 2007 v 17:39 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Seděl jsem a musel jsem sklonit hlavu, aby nebylo vidět, jak jsou moje oči víc a víc mokré.
Když jsem je v pátek viděl zase všechny pohromadě, vrátil jsem se aspoň v koutku duše zase zpátky. Bylo to jako kdybych nasednul do stroje času.
Tenhle návrat do minulosti byl pro mě obzvlášť emotivní - byla to tak krásná bezstarostná doba...
V pátek ještě v Lípě jsem potkal Š.. Zrovna s někým telefonovala...a tak jsme na sebe jen mrkli...nešlo si ale nevšimnout, že Š. se chystá stát se maminkou...Moc mě to potěšilo. S Š. jsme skoro vyrůstali - bydlela hned vedle domu dědy s babičkou, společně jsme chodili do školky, společně od první do třetí třídy, společně jsme chodili ven...když nám ale bylo deset, osud tak razantně rozetnul naše cesty, že už jsme se od té doby viděli jen zřídkakdy. Na gymplu jsme sice byli ve stejném ročníku, ale každý v jiné třídě a s jiným zaměřením, takže jsme se potkávali opravdu minimálně...
Byla to moje tajná láska už ve školce...Snažil jsem se jí to dát najevo, ale většinou tak, že jsem jí něco nepěkného proved, což obvykle končilo tím, že si na mě chodila stěžovat dědovi a ten mi pak za trest dával lekce o gentelmanství...Určitě měla dědu strašně ráda. Když pak nečekaně umřel, myslím, že to nepříjemně zaskočilo i jí...
Takže jsem v pátek potkal v Lípě nejprve Š., pak na obří oslavě v Podskalské Celnici na Výtoni se viděl s P. i J., a večer přespal u B....Takže během jedinýho dne jsem se přesvědčil, že slečny, do kterých jsem se zamilovával, jsou pořád krásnější a krásnější... zatímco já :-)
Když jsem si vzpomněl na dědu...od té smutné události uplynulo letos na jaře dvacet let. Rok a půl po dědovi umřela i babička - právě dneska to je přesně osmnáct let. Babička, která tolik nesnášela komunisty, umřela šest dní před začátkem sametové revoluce. Zapálil jsem jí dneska svíčku. Ztráta dědy i babičky byla v mým životě bohužel zásadním milníkem. Papírově byli "jen" mými prarodiči, ve skutečnosti jsem už od narození vyrůstal u nich...Po dvou měsících mýho života odjela máma dostudovat a pak už jsem k ní nikdy nenašel ten správný mateřský cit. Maminkou pro mě byla baička, tátou děda. Oni byla dva nejdůležitější v mém životě, jen oni mají zásluhu na tom, že jsem takový, jaký jsem. I když se pak máma vrátila, odmítal jsem jít bydlet k ní a vynutil jsem si, že jsem mohl zůstat u dědy s babičkou... Tenhle překrásný azyl mi skončil v listopadu 89. Země se zmítala v revolučních událostech, celá škola nosila placky OF a já se na pár dní sesypal z toho pomyšlení, že v deseti letech už nemám ani dědu, ani babičku, svý opravdový rodiče...
Do pomyslné vzpomínkové krabičky:
Dírky v uších, sweet peppermint