Kuba: Jak se žije v Havaně

2. července 2006 v 20:55 | Nabarvené ptáče |  MODRÉ SILNICE
Trošičku pro tebe zase nestíhám psát, milý deníčku :-) A tak než napíšu o tom, co mě čeká v srpnu, posílám další část převyprávěných zážitků z velké cesty po Kubě. Tentokrát o tom, jak to vypadalo v rodině, u které jsme přebývali, když jsme byli přímo v kubánské metropoli.
3. Jak se žije v Havaně
Byt jedné z havanských rodin - Rodriguezových - u kterých jsme měli strávit první dva dny na Kubě, měl takřka prominentní umístění. Téměř kolem dokola jejich bytu stála nějaká důležitá kubánská instituce.

Domy na spadnutí
Byt ležel ve čtvrti Nová Havana, na jedné z nejdelších havanských ulic Ayestarán (několikrát jsme tu projížděli autobusem a ta ulice se zdála nekonečná, minimálně pětikilometrová). Domy na Ayestaránu vypadají očima Evropana hodně zanedbaně, staře. Je poznat, že na jakékoliv vnější opravy jejich majitelé dlouho neměli a stále nemají ani náhodou peníze. U některých domů jsem měl dokonce na první pohled pocit, že snad každou chvíli spadnou. V jednom z těchto obvykle nízkých, maximálně třípatrových domů, bydleli také Luis a Lilly Rodriguezovi, pán a paní bytu, ve kterém strávíme první dvě kubánské noci.
Armáda jako na dlani
Dodnes nevím úplně přesně, co to bylo za armádní instituci, kterou měli Rodriguezovi doslova jako na dlani. Celý areál ležel takřka pod jejich balkónem. Na první pohled to vypadalo jako vojenský útvar, vojenská posádka. Vjížděla tam a vyjížděla nákladní auta s vojáky na korbách, překládaly se tam také velké dřevěné bedny, projížděly tam vojenské dodávky a celý areál střežily další vojáci. Když jsem se zeptal našich hostitelů, co to je, odpověděli, že ministerstvo obrany. Na poměry ministerstva tam ale byl až moc militantní život.
Připadal jsem si jak špion. Bydlím na černo v Havaně v bytě, ze kterého můžu dobře sledovat život jedné kubánské armádní jednotky, a to ještě nebylo všechno. Zatímco armádní jednotka ležela přímo před okny a balkónem bytu, po levé ruce stál vysoký nevzhledný šedivý betonový barák. "To je redakce novin Granma," objasnil mi táta. Granma je na Kubě to samé jako u nás před rokem 1989 Rudé Právo. Je to list Komunistické strany Kuby, hlavní deník v zemi. Noviny s obrovským nákladem a největší čteností.
Na poměry, které jsme zažili v dalších kubánských rodinách, si Rodriguezovi v Havaně žijí poměrně obstojně. V bytě velkém zhruba jako naše 4+1 - žijí čtyři. Kromě Luise a Lilly ještě jejich dvě dcery: dvacetiletá Assáni a o čtyři roky starší Elizabeth. Každá má svůj pokoj, rodiče potom ložnici. Kromě těchto pokojů je už v bytě jen velká obývací místnost, která slouží i jako jídelna, miniaturní ulička, ve které je kuchyně, a společná (ale velká) místnost pro záchod i koupelnu. Právě v téhle části bytu nás čekala řada překvapení.
Kubánský záchod a sprcha
První z nich přišlo, když jsme zjistili, že kubánský záchod nemá prkénko. Rozmazlený z našich poměrů jsem si dlouho myslel, že sedět přímo na míse je nehygienické a že to raději vydržím s tím, že jinde už prkénko mít budou. Ale nebylo to tak: nevydržel jsem to a i v dalších rodinách měli jen holou mísu. Na první záchod s prkénkem jsme narazili až v hotelu v turistickém letovisku Playa Santa Lucía. Takže jestli v budoucnu pojedete na Kubu na dovolenou do některého z hotelů, záchodů bez prkénka se bát nemusíte; hotely jsou vybavené po evropsku.
Když jsem se byl u Rodriguezů poprvé vysprchovat (což bylo hned po příjezdu, jen jsme museli čekat, až v Havaně poteče voda; o problémech s vodou a elektřinou napíšu později), musel jsem se také vypořádat s řadou překvapení. Jako doma jsem hledal červený a modrý kohoutek, ale nic takového havanská rodina neměla. Kohoutek byl u sprchy jen jeden - stejný jako bývá u zahradní hadice - a spouštěl studenou vodu. Nejdříve mě vyděsilo, že asi vůbec neznají teplou vodu, po dvou dnech v obrovských havanských vedrech mi ale bylo jasné, že v takovém klimatu - které je tu celoročně - by na teplou vodu myslel jen šílenec.
Kubánská obydlí jsou odlišná i v dalších věcech. Zapomeňte například na koberce či tapety, to v kubánských rodinách nenajdete. Chodí se po holé zemi a v botech, stěny většinou pokrývá jen sem tam nějaký obraz. U Rodriguezů jich bylo celkem dost, protože Luisův strýc je malíř. Nesetkali jsme se s ním, ale některé jeho kresby nám potom Luis daroval. Obvyklou součástí kubánských obývacích pokojů bývá houpací křeslo. Na Kubě se s ním dá setkat často, v chudších rodinách je ale spíše výjimkou. U Rodriguezů vládl houpacímu křeslu Luis. To bylo jeho místo, kterému nesměl nikdo brát.
Síla hlavního města
Když jsme se v dalších dnech postupně dostávali dál a dál od Havany a do dalších částí Kuby, pochopil jsem, že tu je velký rozdíl mezi životní úrovní v hlavním městě Havaně a v ostatních městech a na venkově. U Rodriguezů jsme zažili barevnou televizi i automatickou pračku. S tím jsme se už v žádné další rodině nesetkali.
Asi nejpoužívanějším přístrojem v kubánských rodinách je ale telefon. Tedy pevná linka, protože mobily Kubánci nemají a pokud jim ho předtím neukázal některý z turistů, tak ho ani neznají. U pevné linky ale dokážou Kubánci vysedávat třeba desítky minut, a jakmile ho jeden člen rodiny uvolní, okamžitě ho obsadí někdo další. U Rodriguezů byl největším telefonistou Luis - hlava rodiny. Časté volání si mohou Kubánci dovolit, protože platby za telefon jsou pro ně levné a pro nás naprosto směšné. Měsíčně zaplatí jen několik málo kubánských pesos, obvykle ne víc jak deset. Jen pro srovnání: v době naší návštěvy byl 1 USD za 26 kubánských pesos. Za pětku měsíčně bych taky pořád telefonoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anííííííííčka Anííííííííčka | E-mail | 11. května 2007 v 16:41 | Reagovat

Je to sůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůper!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Jednou bych se chtěla na Kubu podívat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama