To je ten největší smolař na světě

25. června 2006 v 16:28 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Sobota byla báječná, v pátek jsem si ale o sobě myslel, že jsem doživotně největší smolař na světě. Smůla se na mě nalepila sice až ke konci dne, ale zrovna když na mě mocně doléhala únava ze všeho, co už jsem měl za sebou. Bylo toho dost, jen tak pro deníček zaznamenávám, co všechno.
Vstávám v šest ráno na neředínských kolejí v Olomouci. Ještě v absolutním klidu dávám sprchu, pak i horalku. Ta obzvlášť chutnala, pustil jsem si k ní TV - moravskou verzi Dobrého rána s ČT, kde právě vystupoval Tomáš Kočko, tak jsem si i zazpíval. Jedu do města, je ještě docela brzo, tak zapadávám do oblíbené kavárny a dávám si výborný čaj, dost mě probral. Jdu do školy, jsem tam první, měl bych se na to ještě před zkouškou podívat, ale neumím se k tomu donutit. Rači postávám na pavlači. Přicházejí další. Po deváté začínáme. Zkouška byla písemně. Na známku nečekám, ale vím, že jsem udělal. Nevěděl jsem jen jednu otázku, zrovna tu první, ale řešení jsem opsal od Slamáka, co to zase opsal od Olgy, nejnaučenější holky ze skupiny, jež seděla za ním. Mám rád kooperaci. Před jedenáctou jdeme do hospody: já, Slamák a Šéba. Pak přichází Olga a nakonec taky Šárka, Martina, Míša a hezká slečna, co si nepamatuju, jak se jmenuje. Zrovna ta se posadila hned vedle mě.

Po půl dvanácté prcháme já, Olga a Slamák na vlak, cestou přibereme ještě Šébu. Olina nás děsně honí, ukáže se, že zbytečně. Vlak má - jak jsme kromě Oliny očekávali - víc než 20 minut zpoždění. Nakonec odjíždí jako první Slamák - jede do Ostravy. Já, Olga a Šéba jedeme směr Praha. Se Šébou jdeme do jídeláku, Olga chce prý spát, tak se odpojuje, pak ale za náma stejně přijde. Já a Šéba se odpojujeme v Kolíně, já tu přestupuju na Nymburk a Lípu, Šéba jede do Havlíčkova Brodu.
Do Lípy přijedu v šest a dostávám prokletý nápad, že ještě půjdu matce posekat zahradu, abych tam nemusel o víkendu. Jenže sekačka je ve sklepě od, kterého nemám klíče. A jediná možnost, jak dostat sekačku na zahradu, je převezení autem, který má vybitou baterku. Ta už byla stejně stará, a tak jsem se rozhod, že koupím novou. Mezitím si jdu pro klíče od sklepa k matce do práce. Té se to hodí, kromě klíčů mě naložila snad 20 kg těžkou taškou. Po šesti hodinách strávených ve vlaku s tou taškou dost bojuju. Dotáhl jsem ji až do Kauflandu, kde jsem žádnou autobaterii nesehnal. Beru si taxíka a supertěžká taška jede domů.
Doma se sotva stačim napít a volá matka, že na těch klíčích, co mi dala, má i klíč od kola, který má teď zamčený v práci a neví, co s ním. Tak zase mažu zpátky k matce a pak zase už i s kolem domů. Kolo se mi hodí, plánuju, že na něm převezu tu autobaterii. Tu se vydávám shánět do Intersparu. Ještě předtím si oblíkám jiný věci, mimo jiné i šortky, v jejichž kapse je díra, o níž nevím. Když dorazím do Intersparu, rozstrkám si věci, co mám s sebou po kapsách. Klíče od auta dávám do kapsy s dírou, kterou pak ty klíče bez mého vědomí propadly.
Sehnal jsem autobaterii a fofruju domů. Když dorazím až k autu, který nám stojí pod okny, zjišťuju, že kapse v kapse mám díru a nemám klíče od auta. Vím, že jsem si je bral, a proto se vracím do Intersparu a prohledávám každý milimetr cesty, jestli mi nevypadly během cesty. Došel jsem zpátky až k Intersparu a nikde nic. Nedíval jsem se vůbec na hodinky, mezitím už odbila devátá a Interspar zavřeli. Marně se tam snažím dostat. Požádal jsem jednu zaměstnankyni, jestli by se nemohla zeptat, zda se uvnitř ty klíče nenašli. Neodpověděla mi, jen nadávala na Interpsar a odešla. Další byla ochotnější. Volala mobilem lidem z informací - asi deset minut - ale nikam se nedovolala. Mám prý přijít zítra. Strašně si nadávám, strašně se proklínám a vymýšlím, jaké by to bylo, kdybych si ty klíče od auta třeba vůbec nebral. Děsně zničený - hlavně psychicky - jdu už podruhé od Intersparu domů. Mám pocit, že se na mě všichni dívají a říkají: "Hele, to je ten největší smolař na světě."
Druhý den ráno mi přišla smska, o které jsem už psal. A pak jsem znovu vyrazil do Intersparu. Ty klíče tam našli a vrátili mi je. To byl začátek té fajnové soboty, té, která byla diametrálně odlišná od toho, co všechno jsem prožil už v pátek. Jo a tu zahradu si nakonec matka posekala sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama