MODRÉ SILNICE: Tajní na letišti v Havaně

11. června 2006 v 12:00 | Nabarvené ptáče |  MODRÉ SILNICE
Začíná seriál MODRÉ SILNICE. Půjde o cestovatelskou rubriku, najdete v ní informace a zážitky z cest, které podniklo nebo podnikne Nabarvené ptáče. Pokud se k němu přidá i někdo z Vás a podělí se o své cestovatelské dojmy, ptáče se bude moc radovat.
Před dvěma lety jsme s mým bratrancem Martinem podnikli cestu na Kubu. Nejeli jsme do žádných hotelů na pláži, ale k rodinám. To nám dovolilo poznat běžný život na Kubě. Poznali jsme, jak se tam bydlí, žije, co Kubánci milují, co je trápí. Poznali jsme normální běžné rodiny, tedy ne ty, které rády ukazují česká média, česká vláda nebo společnost Člověk v tísni.

Ti jsou ve spojení s rodinami disidentů, podporovaných občanským sektorem z několika zemí světa. My jsme žili v rodinách, které nikdo nepodporuje. Náš průvodce po Kubě nám nic netajil, ani by to nešlo - byl to můj TÁTA. Na Kubě se před padesáti lety narodil a dodnes tam žije. Viděli jsme se po 19 letech.
Pokud se v textu objeví nějaká jména, jsou záměrně změněná. Bydlet v rodinách je na Kubě pro cizince oficiálně zakázané. Rodiny, které nám poskytly zázemí, už tak podstoupily velké riziko, že se dostanou do problémů s kubánskou policií. Kdybychom zveřejnili jejich pravá jména, mohli bychom tyto rodiny ohrozit dodatečně. A to i přesto, že neudělaly nic jiného, než že ubytovaly příbuzné a přátele.
Tady je první díl nového seriálu, další vyjde přiští neděli. Hezké počtení.
1) Cesta a tajní na letišti v Havaně
Když jsem předloni na konci července koukal z okénka letadla, které právě přistálo v Havaně, připadal jsem si jako dítě objevující kreslenou pohádku. "Jé, hele, palmy!" ukazoval jsem si pro sebe a netrpělivě čekal až letadlo doroluje. Dostat se na Kubu byl můj poslední nesplněný sen z dětství a já už chtěl pryč z letadla, abych si jeho splnění užil.
Deset hodin v obřím letadle
Cesta obřím boeingem 747 z Paříže do Havany byla na jednu stranu velmi příjemná - z Prahy přes Paříž s námi cestovala mladičká Brňanka s vizáží topmodelky, takže se bylo na co dívat a bylo úžasné bavit se v letadle nad Atlantikem češtinou. Cesta ale byla také dlouhá (z Paříže takřka 10 hodin plus ještě předtím cesta Praha-Paříž) a to jsme ještě nedobrovolně strávili jednu hodinu navíc v policejním obklíčení na pařížském Gaullově letišti poté, co tam nějaký chytrák ohlásil bombu.
Já už chtěl mít všechno za sebou, opustit letiště a vydat se na necelé tři týdny na cestu po Kubě. Konečně jsme se dostali z letadla a procházeli úzkou uličkou vedoucí kolem letištní haly. Očima jsem hledal svého otce, který na Kubě žije a kterého jsem už osmnáct let neviděl. Právě u jeho havanských příbuzných jsme měli strávit první dva dny. Nikoho jsem ale nezahlédl. Myslel jsem si, že do našeho setkání zbývají už jen minuty, ale to jsem se hodně mýlil.
Podvod s vízem
Na Kubu jsme společně s mým bratrancem přicestovali se speciálním turistickým vízem označeným "casa particular", což nám zaručovalo, že nemusíme bydlet v hotelu, ale v soukromí. Casa particular se na Kubě označují domy, ve kterých mohou jejich majitelé ubytovat cizince, musí za to (ti majitelé) ale platit speciální poplatky kubánské vládě. I tak je ubytování v casa particular levnější než hotely.
Jakékoliv jiné ubytování než v hotelu nebo v casa particular je na Kubě pro turisty oficiálně zakázané. Ještě v letadle musí každý, kdo cestuje na Kubu, vyplnit formulář, ve kterém mimo jiné uvede, kde bude bydlet i s přesnou adresou. Slyšel jsem i o případech, kdy kubánští celníci hned po přistání - ještě v letadle - tyto údaje prověřovali a podvodníky, kteří chtěli na Kubě stanovat (což je rovněž zákonem zakázané), poslali domů.
My jsme byli taky trochu podvodníci. Vůbec jsme nechtěli bydlet v casa particular, ale v normálních kubánských rodinách a postupně vystřídat několik míst. Něco jsme ale pro kubánské úřady uvést museli a casa particular nám aspoň zaručovalo, že nemusíme bydlet v hotelu, uvádět jeho adresu a rezervovat si v něm kvůli případné kontrole pokoj.
S tátou, u jehož známých a příbuzných jsme měli přespávat, jsme se ale pro jistotu dopředu dohodli na tom, že na Kubě navštívíme imigrační úřad a zaplatíme si tam zhruba za 40 dolarů další speciální povolení, které změní náš stutus turistů na status rodinných příbuzných. Nakonec jsme to ale vůbec neudělali, lidově řečeno: vykašlali jsme se na to.
Budka pro tajnou službu
Konečně jsme došli k pasové kontrole. Několik prosklených a uzavřených boudiček tu stálo vedle sebe jako pokladny v supermarketu. Budky byly postavené jinak, než jsme zvyklí. První část budky byla zasklená normálním sklem, za kterým seděla sličná mladá Kubánka v celní uniformě. Druhá část budky byla ale zvláštní: měla ten druh skla, kterým je vidět jen z jedné strany. Jinými slovy: vevnitř seděl člověk (měl mužský hlas) který určitě velmi dobře viděl mě, ale já memohl vidět jeho.
"Czech Republic - Cubana"
Ostatní cestující z našeho letu procházeli pasovou kontrolou lehce, zdrželi se tam snad nanejvýš na 15 vteřin. Proto mě trochu zarazilo, když kubánská celnice prohlížela můj pas a vízum důkladně už skoro minutu a nakonec ho předala tomu utajenému člověku.
Uklidňoval jsem se tím, že jsme a priori podezřelí proto, že máme vízum pro "casa particular", zatímco většina ostatních cestujících přiletěla s cestovkou do dopředu objednaného hotelu.
"English?," zeptala se mě najednou Kubánka, aniž by se na mě podívala.
Odpověděl jsem, že umím.
"Reason of your visit?," zeptala se na důvod příletu na Kubu. Řekl jsem, že jedu navštívit otce, což jí viditelně konsternovalo. A důkladně si mě začala prohlížet. Musela vidět obřího muže s evropskou vizáží a váhou hodně přes metrák, takže nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo chudou Kubu.
Rozhodilo ji to tak, že začala mluvit dost lámaně anglicky. "You - Czech Republic. Father Cubana???" a valila oči.
"Yes," řekl jsem a přidal jsem výraz jako že to je přece naprosto normální, když my Češi máme kubánské rodiče. Všiml jsem si ale, že celnici to nepřesvědčilo. A tak jsem zašátral v tašce na doklady a vyndal jsem rodný list, který mi v roce 1979 vystavil Městký národní výbor v České Lípě. V kolonce otec jsem měl zapsaného tátu i s jeho kubánskou adresou.
Celnice si to vzala a začala mi rukama naznačovat něco, co mě dost polekalo. Ukazovala, že se mám vrátit zpátky do fronty cestujících. Nikdo jiný přede mnou takové problémy neměl, nikoho nezdržovali tak dlouho. Co se děje?
Na chvíli teroristou
Vrátil jsem se do fronty a hlavou mi běhaly myšlenky, že mě na Kubu nepustí a pošlou mě prvním letadlem zpátky do Paříže a Prahy. Stát ve frontě navíc bylo strašně frustrující. Další cestující se na mě dívali s výrazem, který jakoby říkal: "Co to je za magora, že to tak zdržuje. Určitě něco pašuje, možná je to terorista. Idiot. Měl radši zůstat doma."
Celnice evidentně projednávala celou věc s tím člověkem, kterého já jsem nemohl vidět, ale který viděl mě. Vypadalo to, jako když se baví sama se sebou. Nakonec na mě zamávala, abych se vrátil.
"First time in Cuba?," zeptala se hned. Bylo mi už hrozně úzko, potil jsem se a vážně jsem už počítal s tím, že mě vrátí do Prahy. Proto jsem se zmohl jen na utrápené Yes.
Ona to asi přeslechla, protože se mě znova zeptala, jestli jsem na Kubě poprvé. Odpověděl jsem hlasitěji a obával se dalších průtahů. Kubánka se ale usmála (poprvé za celou dobu), vrátila mi pas, vízum i českolipský rodný list a popřála mi hezký pobyt.
Hurá! Ulevilo se mi. A naivně jsem si myslel, že to nejhorší, co mě mělo potkat na havanském letišti, mám za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mademoiselle Prosím mademoiselle Prosím | Web | 27. června 2006 v 5:39 | Reagovat

Člověk v tísni ukazuje i normální rodiny.

2 mademoiselle Prosím mademoiselle Prosím | Web | 27. června 2006 v 5:40 | Reagovat

...a kontroly se dělají všude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama