Jak se nám nechtělo čůrat

21. června 2006 v 16:04 | Nabarvené ptáče |  MODRÉ SILNICE
Před chvílí se strhla bouřka, která trochu pročistila to svírající dusno jako rozpouštěč mastnotu. Byla to ale jen chvilka. Sluníčko už teď venku zase všechno vyhřívá, jak nejvíc může. Mně to nevadí; teplo miluju víc než chlad. Raději se potím, než abych zažil pocit, že je mi zima. Raději pojedu do pouště, než dělat polárníka.
Extrémní teploty občas přinášejí i kuriózní situace. Jednou z nich bylo to, jak si náš (můj a mého bratránka Martina) organismus zvykal na extrémní horka na Kubě, kam jsme před dvěma lety vyrazili. Byli jsme tam od poloviny července do začátku srpna, tedy v době, kdy tam bývá ta největší výheň, a myslím, že hned od začátku jsme to pocítili dost výrazně.

První setkání s kubánským klimatem byl šokem pro celý organismus. Když jsem po hodinových útrapách uvnitř letištní budovy v Havaně konečně vylezl ven, myslel jsem, že umřu. Už vevnitř se dost těžko dýchalo, venku se ale nedalo nadechnout vůbec. Byl to úplně jiný vzduch. Strašně těžký, suchý i děsně vlhký zároveň, vůbec se nehýbal, nedal se polykat. Děs. Lapal jsem po dechu jak ryba vytažená z vody.
Chtěl jsem se nadechnout a prostě to nešlo. Do toho jsme se pořád objímal s tátou, kterého jsem viděl naposled, když jsem chodil do první třídy. Takže jsem se dusil a do toho jsem se musel tvářit, jak jsem strašně šťastný. Děsný!
Táta brzy nato sehnal taxika, který nás vezl k bytu rodiny, u které jsme v Havaně bydleli. Všechna okénka v tom autě jsme měli otevřené, ale stejně to žádné velké osvěžení nebylo.Ten vzduch se moc nehýbal, ani když jsme ho proráželi tím txíkem. Docela rychle jsem si ale na ten vzduch zvyknul a později jsem s ním už neměl žádné problémy.
Když jsme přijeli, byli jsme já i bratránek dost vysušení a vypili jsme spoustu vody. Popravdě vypili jsme všechnu balenou vodu, kterou měli naši hostitelé k dispozici. Takže táta, místo aby se nám věnoval, letěl do obchodu pro další balené vody. (Pili jsme na Kubě jen balené vody a vřele to všem doporučuji. Bylo to takové preventivní opatření před střevními problémy. Přišel s tím táta. Tvrdil, že voda z kubánských kohoutků dělá cizincům problémy. Respektovali jsme to a myslím, že se nám to vyplatilo. Nic nás nepostihlo.)
Tehdy jsem to nepočítal, ale zpětně myslím, že za první dva dny, během kterých jsme brouzdali Havanou, jsme vypili na osobu zhruba šestnáct jedenapůllitrových vod, k tomu i nějaké džusy a colu. Bylo to tedy zhruba 25 až 30 litrů tekutiny. Jenže tohle všechno, co jsme vypili, se v nás záhadně ztrácelo.
Na konci druhého dne jsem byl nervózní z toho, že pořád piju jak duha, ale ještě jsem se nebyl ani jednou vyčůrat. Naposledy ještě na havanském letišti a od té doby uplynuly už dva dny. Zeptal jsem se na to bratránka a dozvěděl jsem se, že on je na tom úplně stejně. Ta vypitá voda se v tom vedru v nás snad vypařovala. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Zaražený byl z toho i Martin. Před odletem zvládl řadu lekcí španělštiny a snažil se pak našim kubánským hostitelům vysvětlit, co se s námi děje. "Tady," a ukázal si přitom mezi nohy, "nemáme nic."
Je tedy fakt, že zvláště druhý den bylo opravdu obří vedro a my v té době chodili Havanou, všude pěšky, abychom co nejvíc ušetřili a neutráceli za taxíky. Nachodili jsme toho opravdu strašně moc. Na základě toho pak táta odpoledne založil Walkers Club - klub chodců - a vystavil nám certifikáty. Dodneška ho mám schovaný, stejně jako pořád vzpomínám, jak jsme se nemohli vyčůrat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama