Jak jsem se vykoupil za salámy

25. června 2006 v 17:01 | Nabarvené ptáče |  MODRÉ SILNICE
Nějak jsem zapomněl a nestíhal živit rubriky, které jsem si tak směle naplánoval. Přikládám proto pokračování přepsaných zážitků z cesty po Kubě. Shrnuje zážitky z letiště v Havaně, kde to chvíli vypadalo, že se odtamtud - a možná už nikdy - nedostanu. Zachránily mě až zabalené salámy.
2) Zatčení na letišti
Po šťastném konci stresující příhody na pasové kontrole jsem byl klidnější a moji jistotu ještě potvrdil hladký průchod bezpečnostním rámem. Konečně jsme se dostali k pásům, kam měla přijet naše zavazadla.

Před cestou na Kubu jsme počítali se vším. Mysleli jsme, že nám zavazadla určitě prohledají a seberou všechny dárky, které jsme vezli pro kubánské rodiny. Přesto jsme to riskli, dárky vzali, ale v Praze jsme si nechali všechny zavazadla převázat fólií s tím, že aspoň poznáme, jestli se nám ve věcech hrabali. To jsem ještě netušil, že jim budu v přehrabávání pomáhat.
Vedro krát tisíc
Krásná Brňanka, která s námi na Kubu cestovala, nás už v letadle upozornila, že sbírání zavazadel na pásech v Havaně není vůbec jednoduché. Jsou to vlastně dva pásy točící se do rozlehlých kruhů a je velmi složité hlídat oba najednou. Naštěstí jsme byli dva a tak jsme si pásy "rozdělili".
V letištním zavazadlovém sektoru už bylo zřetelně znát, že jsme na tropické Kubě. Zjevně tu nefungovala klimatizace a bylo tu opravdu nesnesitelné vedro. Když si představíte nesnesitelné vedro v Česku, tak si ho ještě tisíckrát vynásobte a dostanete nesnesitelné vedro na Kubě. Přál jsem si, aby jsme to už měli za sebou.
Louže potu
Jenže uběhla hodina a naše zavazadla stále nikde. Neustále jsem si musel "odlepovat" košili od naprosto zpoceného těla. Kdybych zůstal stát na místě, vytvořila by se kolem mě brzo určitě velká louže potu. Cestující se čím dál víc strkali a mě začaly nahlodávat obavy z toho, že naše zavazadla mohla nějakým nedopatřením zůstat třeba v Paříži.
Zatčení
Zavazadla nakonec přijela a dokonce stále zabalená ve fólii z Ruzyně. Štěstím bez sebe jsme se vydali na cestu do příletové haly. Už jsem viděl dveře, kterými se tam vcházelo. Už jsem si představoval tátu, který za těma dveřma čeká. Už jsem byl asi pět metrů od těch dveří. Pak mě zezadu chytila velká ruka za rameno. Otočil jsem se a viděl hnědou uniformu kubánských celníků. Ta uniforma na mě vychrlila moře španělských vět. Otočil jsem se zpátky a zahlédl bratrance, jak bez problémů prošel dveřmi do příletové haly.
Ti, co mě zadrželi, neuměli anglicky ani slovo, já zase španělsky. Museli na mě mávat rukama. Dovedli mě do připravené speciální místnosti. Už tam stála asi šestičlenná fronta dalších zadržených. V místnosti byly velké stoly a já brzy poznal k čemu. Zadržení na nich museli vysypat obsah svých zavazadel a probíhala důkladná prohlídka.
Zadrželi mě sice uniformovaní Kubánci, prohlídky ale dělali zřejmě nějací "policisté" v civilu. To zadržení byl pro mě malý šok, byl jsem psychicky na dně, ale byl jsem připravený z posledních sil vzdorovat. Proto mě trochu překvapilo, že se k nám zadrženým chovali docela slušně.
Důkladná prohlídka
Přišla na mě řada. Přistrčili mě ke stolu, ukázali na můj kufr a dali mi najevo, že věci si z něj musím vyndat sám. "Nechtěj si špinit ruce. Teď můžou tvrdit, že jsem se podrobil prohlídce dobrovolně," říkal jsem si v duchu. Všechno jsem vyndal - v kufru jsem měl hlavně moje věci na sebe, ale také část dárků - hlavně pro kubánské děti (třeba digitální hru ve tvaru mobilního telefonu, a tak jsem se děsil, že mě obvini z pašování alektroniky), a nacpal jsem tam i igelitku plnou bonbónů.
Všechno důkladně prohlídli a byli zaražení. Vypadalo to, jako že hledají něco konkrétního a nenašli to. Začali se radit. Znovu všechno prohlídli a znovu se radili. Vypadali skoro nešťastně.
Výkupné: salámy
Než jsme odjeli na Kubu, spojili jsme se s českou ambasádou v Havaně a požádali jsme je o několik rad. Jedna z nich se týkala toho, co máme a můžeme kubánským rodinám přivézt. Ambasáda odpověděla: Kubánskou rodinu určitě potěší potraviny, cukrovinky nebo léky.
Koupili jsme pro ně řadu drahých balení vitamínů a různých léků, i velké množství cukrovinek, co se v tropickém vedru neroztečou. Než jsem odjel, strčila mi moje matka do kufru ještě dvě štangle trvanlivého salámu pro Kubánce. Řekl jsem, proč ne, jsou to potraviny a ty nám naše ambasáda doporučila.
Salámy nakonec sehrály významnou roli. Nešťastní kontroloři se nad obsahem mého kufru nakonec zmohli na jediné anglické slovo. "Food?," zeptali se. A já si vzpomněl na ty salámy pečlivě zabalené v postranní kapse kufru, rychle jsem je vyndal a strčil jsem je do ruky jednomu z nich. Pochopil jsem, že jdou po jídle, a přál jsem si, aby se spokojili se salámy a to ostatní nechali být.
Mamka ale doma salámy pečlivě zabalila, takže kontroloři nepoznali, co jsem jim strčil a hmatem zkoušeli, co to je. Asi se to báli rozbalit. Mě už to přestávalo bavit. Chtěl jsem jít ven za tátou a ne se tu zbytečně zdržovat. Zase se začali radit a já jsem dost rychle pěnil. Nakonec jsem jim v návalu vzteku řekl česky: "Vemte si kurva ty salámy a nechte mě jít." Když jsem to dořekl, jeden z nich nadskočil a zajásal "Áááá salami!!! OK!"
Sebral ty salámy a zmizel. Ti další už také byli šťastní a jeden z nich mi dokonce pomohl skládat moje věci zpátky do kufru. Pak mě propustili. Vykoupil jsem se za dvě štangle salámu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama