Červen 2006

Řídit mimo sebe

30. června 2006 v 0:09 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Někdy jako bych existoval mimo sebe. Někam jdu a myslím na tisíc jiných věcí. A o tom, že někam jdu, nevím, dokud se neproberu. A není to jen při chůzi, stává se mi to i při jiných činnostech. Třeba něco hledám v hromadě papírů, ale začnu myslet na něco jiného. Takže najednou jen mechanicky probírám ty papíry a v té chvíli vlastně vůbec nevím, že něco hledám. Myslím na to, na co myslím. A pak se proberu a divím se, co to se mnou bylo.
Dneska jsem šel do trafiky a během té cesty tam jsem o tom vlastně nevěděl. Už nevím, na co jsem myslel, ale probral jsem se, až když na mě milá a hezká slečna z trafiky promluvila. Tak mě zaskočila, že jsem si nejdřív ani nemohl vzpomenout, pro co jsem tam vlastně šel.
A nejvíc zvláštní je, že se mi to stává i při řízení auta. Najednou se proberu a určitý úseky cesty si vůbec nepamatuju. Nemůžu si vůbec vzpomenout, že bych je projel, a přitom jsem je určitě musel projet. Vím, na co jsem do té doby myslel, ale trasa, kterou jsem do té doby urazil, prostě v paměti chybí. Takže já si jedu, přemýšlím si, a auto jakoby v tu chvíli za mě řídil někdo jiný.
Když jsem si tohle uvědomil, vyděsilo mě to. Vždyť jsem se moh někde vysekat, říkal jsem si. Od té doby se to už ale stalo tolikrát, a jezdím pořád bez nehody. Už se toho nebojím a ani se tím nezabývám. Asi umím řídit auto i mimo sebe.

Středa čtvrtek

29. června 2006 v 23:19 | Nabarvené ptáče |  Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Nestíhám si zaznamenat to, co bych chtěl. Když jsem na začátku června zakládal tenhle blog, myslel jsem na něj hlavně jako na deníček, který mi uchová, co jsem kdy a kde dělal, na co jsem myslel, s kým jsem se potkal...co jsem zase vyved apod.
Ale třeba včera jsem neměl čas ani chuť psát. Dneska se taky spíš přemáhám. Píšu, ale mám dojem, že během toho usnu. Za chvíli mi spadne hlava na klávesnici a zavírající se oči nechtěně vyťukají "dobrou noc".
Snad stihnu ještě pár písmenek při vědomí. Jen stručně ze včerejška a dneška. Včera ráno setkání na ZŠ Jižní kvůli sportovním fotbalovým třídám. Psáno v rámci sportu a tématu Česko hledá nové fotbalové talenty. Vyšlo dnes. Na setkání předseda SK Česká Lípa p. Karel Mrvík (on mě na českolipské přípravky upozornil, výborný pán, kéž by lidí jako on bylo víc), Václav Rys, fotbalový trenér (trénuje mladé naděje ve fotbalových třídách i A-mužstvo mužů FK Česká Lípa, udělal na mě dojem, pohodovej pán, muž na svém místě), ředitelka ZŠ Jižní Monika Pláničková (s ní jsem zas tolik nemluvil, za tu chvilku mě nenadchla ani nezklamala).

Aspoň na jeden den, aspoň na jeden pohled

29. června 2006 v 1:41 | Nabarvené ptáče |  Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Bylo to zvláštní. Stál jsem včera na ochozu Intersparu, prý symbolu konzumního způsobu života, a měl jsem tak blízko do přírody. Z toho ochozu jsem měl kopce kolem Lípy jako na dlani. Byl by to možná ten nejkrásnější rozhled, tedy kdyby ho neprznily ty za socialismu postavené paneláky. Nad jedním z nich bylo vidět i Bezděz. Ale opravdu jen hrad, kopec byl schovaný zřejmě za kuchyněmi rodin ve 12. a 13. patře. Vlhošť se zatím "zastavět" nepodařilo, zato po Ronovu nebylo přes tlustý sklo paneláku na Severu ani památky. Ale Kozelský hřbet se v uličce mezi dvěma domy typu panel-panel a zase panel vyjímal vcelku dobře. A naštěstí ani paneláky na Ladech se do toho zvláštního panoramatu nezapletly.
Jestli je takovýhle rozhled z ochozu Intersparu, jaký teprve musí být z rozhledny na Špičáku? To musí být hotové představení. Jenže takový rozhled už nikdo z nás nikdy nebude mít. Rozhledna je přitom opravená, ale holt kvůli anténám mobilních operátorů nepřístupná.

Nejlepší by byla růže

28. června 2006 v 0:18 | Nabarvené ptáče
Jestli mám nějaký hudební album hodně rád, pak "Možnosti tu sou", debutový album Načevy.
Udržuj si svou ledničku plnou je pro mě téměř kultovní hit, který ale jen načíná album plný dalších geniálních songů.
To, co někdy před 12 lety nahrála Načeva s Michalem Pavlíčkem a Tadeášem Věrčákem bylo skvělé.
Tuhle trojici jsem vloni zažil naživo na Okoři. Ty největší pecky z Možnosti tu sou tam zahráli bez elektriky, což bylo nejspíš škoda. Někde v malým klubu by to byl určitě zážitek, ale v natřískaném podhradí Okoře se to dost ztrácelo.
V nočním autobuse...V noci jako je tahle...Náklaďáky
Mám rád i další album od Načevy - Nebe je rudý, ty další už moc neznám.
Dneska jsem si v novinách přečetl, že Načeva slaví čtyřicátiny. Tak v tom případě "Nejlepší by byla růže"
Já si zatím hledám svý, kam sebe vrazit.

Mám potkávací měsíc a bolí to

27. června 2006 v 21:04 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Mám asi potkávací měsíc a vím, že nic lepšího mě už potkat nemohlo. Jsem z toho pořád v euforii, ale to potkávání mě taky bolí. Trochu příjemně, trochu i bezradně. Přineslo mi to spoustu pocitů štěstí a radosti a taky nostalgie. Vzpomínky jsou moc krásná věc, ale to ony právě tolik bolí. Jsou navenek krásný, ale když je rozbalíte, jakoby na nich bylo napsáno: "tyhle krásný časy se už nikdy nevrátí".
Všechno to začala Simča. Kamarádka z kolejní party. Neviděli jsme se nejmíň pět let a asi před měsícem jsme cestovali ve stejném vagónu jednoho vlaku. To setkání bylo jako blesk z čistého nebe. Zničehonic. Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě potkáme. Doma mi visí nad stolem přáníčko, které mi Simča dala. Je datované "Praha 2000" a píše se v něm "Mipíkovi: ať se ti daří v životě a ať máš štěstí u inteligentních rybek! Simča."

Čekal jsem kyblík se skládacím metrem

27. června 2006 v 19:19 | Nabarvené ptáče |  Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Tak jsem si myslel, že dneska dostanu kyblík a skládací metr, ale přepočítal jsem se. Místo toho mám brašničku na zahradnické nářadí (pokud jsem to správně identifikoval, v životě jsem nic podobného neviděl) včetně nějakých malých nástrojů pro zahradníky, pěkný blok, propisku a letáčky s radami, jak zahradničit, stavět nebo grilovat. Byl jsem už natolik smířený s kyblíkem, že je mi to teď trochu líto, že jsem ho nedostal.
Sice jsem neměl úplně rozmyšleno, co bych s ním dělal, ale už jsem si představoval, jak si ho vezu domů.
Je to taková příjemná (i když trochu možná kontroverzní) součást novinařiny. Společnosti, které pořádají tiskové konference, chtějí hostit novináře se vším všudy, a tak jim většinou dávají dárečky. No a dneska byla tiskovka OBI, které zítra ráno otevře v České Lípě svoji novou pobočku, nový hobbymarket.

Jak se to hodí médiím

26. června 2006 v 23:08 | Nabarvené ptáče |  Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Když začínala na začátku devadesátých let válka v Zálivu, naplánovali velitelé americké armády první útoky strategicky. A to do prime-timeu amerických televizí. Začátek války (a posléze i další průběh) tak mohla CNN přenášet v přímém přenosu v nejvíce sledovaném čase v osm hodin večer. Lidé se dívali na válku v televizi jakoby sledovali akční film.
Dnes mi volala Katka Amrichová, tisková mluvčí města Česká Lípa. Ptala se mě, jestli by se mi hodilo, když by slavnostní otevření zrekonstruované Panské uličky v centru České Lípy proběhlo ve čtvrtek. Jinými slovy: slavnostní otevření se zorganizuje podle toho, aby se ho zúčastnil co největší počet novinářů.
I takové jsou dopady moci médií na běžnou realitu. V tomto případě je ale nevytvářejí sama média, ale profesní skupina, pro kterou se vžilo označení "public relations". Média jednají na její popud, jenž většinou nemohou ignorovat. Pokud by tak nějaká redakce učinila, vystavovala by se hrozbě, že přijde o důležitý tok informací nebo že důležité informace přinese jiná redakce.

S mojitem na "regéčku"

26. června 2006 v 0:27 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Jak budu trávit příští víkend, už mám naprosto jasno. Budu popíjet mojito a k tomu poslouchat výbornou muziku společně s tisícema lidí. V pátek začíná na polích za Žizníkovem "regéčko". Reggae Ethnic Session - reggae festival. Ani letos na něm nechci chybět. Kéž by vydrželo takový počasí jako dosud, to by byla bezva "džamajka".
Regéčko je společně s festivalem Mácháč největší hudební akcí na Českolipsku. Už je také dlouho a dobře zavedený, což potvrzuje tradiční hojná účast fandů reggae, ska a world music z Německa a hlavně Polska.

Žasnout, smát se, brečet

25. června 2006 v 21:51 | Nabarvené ptáče |  PODIVNĚJŠÍ NEŽ RÁJ
Jako na státní svátek amerického režiséra Franka Darabonta to vypadalo včera podle toho, co vysílaly české televize. Veřejnoprávní televize i soukromá Nova zařadily na včerejší večer dva Darabontovy vynikající snímky, shodou okolností jsou oba z vězeňského prostředí. Zatímco Nova vysílala mladší Zelenou míli, na ČT1 bylo možné sledovat opus Vykoupení z věznice Shawshank, který proběhl na našich obrazovkách už mnohokrát.
Oba filmy toho mají strašně moc společného. I to, že když jsem je viděl poprvé, oba mě rozbrečely. Vykoupení jsem si oplakal doma u televize, Zelenou míli jsem ale viděl v předpremiéře v rámci Filmového semináře během studia v Praze. Sledovali jsme to v kinosále Muzea Policie ČR u Nuseláku, sál byl nabitý studenty a já měl co dělat, aby na mě nebylo poznat, že bulím. "Rozněžnilo" mě hlavně počínání obrovitého černocha Johna Coffeye v podání Michaela Duncana.

Norové se zalekli oslavování Lenina

25. června 2006 v 18:00 | Nabarvené ptáče |  Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Slavnosti našeho města měly být velkolepé. Alespoň to tvrdil titulek článku, který vyprodukovala místní radnice. Nechci pořád jen nadávat a kritizovat, ale podle mě nebyly nic moc. Na Vodním hradu, kam jsem se v sobotu zašel podívat hned několikrát, mě zastavil jeden známý, a ptal se mě, zda jsem přišel pracovně či soukromě. Řekl jsem, že hlavně za zábavou. "A ty tu nějakou vidíš?" odpověděl mi. Vyprávěl mi pak své zážitky ze slavností v sousedním Novém Boru, které probíhaly ve stejném termínu. Z toho, co říkal, musely být ty novoborské oslavy o dost lepší.

Jak jsem se vykoupil za salámy

25. června 2006 v 17:01 | Nabarvené ptáče |  MODRÉ SILNICE
Nějak jsem zapomněl a nestíhal živit rubriky, které jsem si tak směle naplánoval. Přikládám proto pokračování přepsaných zážitků z cesty po Kubě. Shrnuje zážitky z letiště v Havaně, kde to chvíli vypadalo, že se odtamtud - a možná už nikdy - nedostanu. Zachránily mě až zabalené salámy.
2) Zatčení na letišti
Po šťastném konci stresující příhody na pasové kontrole jsem byl klidnější a moji jistotu ještě potvrdil hladký průchod bezpečnostním rámem. Konečně jsme se dostali k pásům, kam měla přijet naše zavazadla.

To je ten největší smolař na světě

25. června 2006 v 16:28 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Sobota byla báječná, v pátek jsem si ale o sobě myslel, že jsem doživotně největší smolař na světě. Smůla se na mě nalepila sice až ke konci dne, ale zrovna když na mě mocně doléhala únava ze všeho, co už jsem měl za sebou. Bylo toho dost, jen tak pro deníček zaznamenávám, co všechno.
Vstávám v šest ráno na neředínských kolejí v Olomouci. Ještě v absolutním klidu dávám sprchu, pak i horalku. Ta obzvlášť chutnala, pustil jsem si k ní TV - moravskou verzi Dobrého rána s ČT, kde právě vystupoval Tomáš Kočko, tak jsem si i zazpíval. Jedu do města, je ještě docela brzo, tak zapadávám do oblíbené kavárny a dávám si výborný čaj, dost mě probral. Jdu do školy, jsem tam první, měl bych se na to ještě před zkouškou podívat, ale neumím se k tomu donutit. Rači postávám na pavlači. Přicházejí další. Po deváté začínáme. Zkouška byla písemně. Na známku nečekám, ale vím, že jsem udělal. Nevěděl jsem jen jednu otázku, zrovna tu první, ale řešení jsem opsal od Slamáka, co to zase opsal od Olgy, nejnaučenější holky ze skupiny, jež seděla za ním. Mám rád kooperaci. Před jedenáctou jdeme do hospody: já, Slamák a Šéba. Pak přichází Olga a nakonec taky Šárka, Martina, Míša a hezká slečna, co si nepamatuju, jak se jmenuje. Zrovna ta se posadila hned vedle mě.

Byl to tak hezký den

25. června 2006 v 14:13 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Ahoj koblizku, jsi doma v Lipě? Nahodou me exkurze za vodnima rostlinkama zavala na Mimonsko. Dnes k veceru po 17h nejspis pojedu do Prahy pres Lipu, budu tam mit asi pauzu, tak me napadlo napsat ti. Kdybys nahodou mel cas, mohli bysme zajit na pivko...Mej se OK :-) a kdyztak napis papa Evik
Tuhle zprávičku jsem měl na mobilu, když jsem se včera ráno probudil. Lepší probuzení jsem si už přát nemoh. Už si nepamatuju, kdy jsem se od rána na nadcházející den těšil tolik, jako včera. Nemohl jsem se dočkat.
Evika jsem neviděl dva, tři, možná čtyři roky, nevím už přesně. Přitom předtím jsme se vídali hodně často a díky Orionu denně během jarních, podzimních i části letních prázdnin. Evik je strašně krásná, moc hodná holka, veselá, nezkazí žádnou legraci.
Odpoledne jsme se v Lípě sešli. Prošli jsme městem a sedli si na pivo na zahrádce hospody v Mariánské. Bylo to strašně moc milý povídání. Moc, moc, moc a moc. Probrali jsme toho hodně. Byl to fakt hezkej den. Díky Eviku!

Bouchla se do hlavy a teď jí to pálí

21. června 2006 v 23:43 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Psala mi kamarádka Ivča alias Ifča. Uspěla v přijímačkách na pražskou žurnalistiku. Už předtím mi ale volala, že se jí podařilo dostat na podobný obor i na liverpoolskou univerzitu. Takový dilema bych chtěl mít taky.
Já si vždycky myslel, že z ní bude herečka. Ostatně hrála třeba v seriálu "Zdivočelá země" dceru hlavního hrdiny Maděry.
Poznali jsme se někdy v roce 1999 na letním táboře. Já tam byl jako vedoucí a Ifča ještě jako dítě byla v mojí družině. Přestože ten rok byla mezi námi poprvé, už od počátku byla tahounem družiny. V tom se doplňovala s Péťou Mišikašou, která neměla na táborech nikdy a v ničem konkurenci (:-)) a ten rok se obě sešli u mě v družině. Bez obou by se nám leccos nepovedlo a nebylo by to tak báječné léto.
I díky holkám jsme ten rok vyhráli celotáborovou hru, což bývala na Orionu prestižní záležitost.
Aby bylo napětí co největší až do poslední chvíle, vedení tábora před poslední etapou jakoby anulovalo výsledky dosavadního snažení a o vítězi měla rozhodnout až poslední etapa.

Skanzen na kolečkách

21. června 2006 v 20:28 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Včera jsem zase spoléhal na České dráhy a dopadlo to jako častokrát. Když v jednom týdeníku napsali, že České dráhy jsou skanzenem na kolečkách, bylo to trefné označení.
Rychlíkem z České Lípy do Kolína to trvalo bezmála tři hodiny a málem jsme nedojeli. V Nymburce totiž rychlík nečekaně skončil a průvodčí oznámil, že musíme přestoupit do jiného vlaku. Z amplionu na nádraží už hlásili, že rychlík na nás čeká na druhém nástupišti. Když jsem tam dorazil, znejistěl jsem.
Stál tam takový malý motoráček...a to byl ten rychlík. Já a ostatní cestující jsme se do něho namačkali, jak to jen nešlo. Moc to nešlo.
Do Kolína jsem přijel jako sardinka a ještě pozdě. Spoj, s jehož pomocí bych se dopravil do Pardubic a odtud pendolinem do Olomouce před jedenáctou hodinou, kdy jsem dělal zkoušku, ujel.
Přes to všechno budu mít dál radší vlaky než autobusy.

Co se říká na nástupním ostrůvku

21. června 2006 v 19:45 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Olomouc. Včera. Jedu tramvají do školy. Stojím u dveří. Na zastávce nastoupí nějaká žena. Po chvíli proběhne po nástupním ostrůvku jiná, starší paní. Zastaví se u našich dveří a vesele začne s tou první ženou rozmlouvat. "Paní Nováková! Právě jsem potkala Vaší dceru a
nechala jsem vás přes ní pozdravovat! Potkám ještě zbytek vaší rodiny?" Chvíli se odmlčela. A pak pokračovala. "Mě by to nevadilo. Já bych naopak byla strašně ráda!"
Tím to skončilo, protože řidič tramvaje pak zapípal, zavřel dveře a rozjeli jsme se. Zapípat měl už dávno, ale určitě poslouchal jako já a nechtěl to přerušovat. Byla to taková hezká scénka, která mě naplnila optimismem před zkouškou, jež mě čekala.

Ať prší a přestane a zase znova!

21. června 2006 v 19:24 | Nabarvené ptáče |  RÝMOVAČKY A JINÁ ČTENÍ
Vlastně jsem sem vůbec nenapsal o dalším zážitku ze Zuzčina blogu. Napsala (podle komentářů) báseň v próze nazvanou Po dešti.
Nechci psát, jaké to je, protože by to stejně nikdy nedokázalo vyjádřit tu náladu, kterou tam Zuzka prožila úplně bezvadně.
Přeju si ale, ať prší a přestane a zase znova. Abych si zas mohl od Zuzky něco přečíst.

Jak se nám nechtělo čůrat

21. června 2006 v 16:04 | Nabarvené ptáče |  MODRÉ SILNICE
Před chvílí se strhla bouřka, která trochu pročistila to svírající dusno jako rozpouštěč mastnotu. Byla to ale jen chvilka. Sluníčko už teď venku zase všechno vyhřívá, jak nejvíc může. Mně to nevadí; teplo miluju víc než chlad. Raději se potím, než abych zažil pocit, že je mi zima. Raději pojedu do pouště, než dělat polárníka.
Extrémní teploty občas přinášejí i kuriózní situace. Jednou z nich bylo to, jak si náš (můj a mého bratránka Martina) organismus zvykal na extrémní horka na Kubě, kam jsme před dvěma lety vyrazili. Byli jsme tam od poloviny července do začátku srpna, tedy v době, kdy tam bývá ta největší výheň, a myslím, že hned od začátku jsme to pocítili dost výrazně.

Kdo přeložil Prezydenta Krokadýlů a moje nový slovíčko

20. června 2006 v 23:43 | Nabarvené ptáče |  RÝMOVAČKY A JINÁ ČTENÍ
Zahraniční knížky, které jsou v originále napsané v hovorovém jazyce, se asi nelehko překládají. Na českém překladu se to pak dá poznat: buď je to odfláknutá příšera anebo naopak jedno z nejlepších děl českého uměleckého překladu.
Mám jednoho překladatele, na kterého nedám dopustit, už jsem ho tu párkrát zmínil - je to Jan Zábrana (1931-1984). Často jsem si vybíral knížky i podle toho, jestli je přeložil právě on. Zábrana je moje literární láska, na škole jsem o něm napsal pár seminárek. Objevil jsem si ho přitom až někdy v roce 1996, kdy jsem na gymplu chodil do literárního semináře. Paní profesorka Paszeková nás tehdy upozornila na jeho deníky. Je to asi 1100 stran, já to zhltnul za víkend a od té doby několikrát. Na výšce jsem pak kromě těch seminárek chtěl kvůli Zábranovi psát i bakalářku na téma memoárová literatura. Jenže zrovna nějak v té době jsem se na školu vykašlal tak, že už se to pak nedalo zachránit.
Také si uvědomuju, že jsem tu předtím napsal, že velké bichle odmítám číst. Zábranovy deníky Celý život jsou ale samozřejmou výjimkou.
Geniálním kouskem českého uměleckého překladu je kniha zapomenutého amerického autora Warrena Millera. Traduje se, že jediný článek, který o tomto spisovateli v jeho domovských USA vyšel, byl až jeho nekrolog.

Asi se už vidím slavným hercem

20. června 2006 v 20:45 | Nabarvené ptáče |  PÍŠE PTÁ CHE
Asi se už vidím slavným hercem. Včera jsem psal o pátrání ve snářích a místo snář jsem v jedné větě klidně napsal scénář. A všiml jsem si toho až dneska. Nevím, na co jsem myslel.
Možná mě ovlivňuje knížka, kterou teď čtu - Koně se přece střílejí. Hlavní hrdina toužil dělat u filmu, nejraději prý režiséra krátkometrážních filmů. Jenže mu to nevyšlo, na konci děje je definitivně odsouzen k trestu smrti.
Čtu Koně se přece střílejí už podruhé nebo potřetí. Je totiž slaboučká a k jejímu přečtení se proto donutím. Naopak u tlustých bichlí ztrácím motivaci. A tak k nim aspoň čichám (je správně čichám nebo čuchám? Nebo čenichám?) Čím větší kniha, tím lepší vůně papíru.¨