Centralizace alias Úlet Ptáčete

24. června 2012 v 23:37 | micha |  PÍŠE PTÁ CHE
Moderní doba přináší centralizaci. Moderní doba už dostihla i tento blog. Z toho vyplývá: centralizace už dostihla tento blog.
Ptáče čas od času už nějakou dobu cvrlikalo na dvou místech, ale dohromady nebylo vlastně nikde. Byla to zmatená situace, ze které bylo nejvíc zmatené samo Ptáče. Nebylo si už vlastně jisté, jestli to blogopísání vůbec umí. O tom pochybuje stále. Ovšem co ví ale jistě, že určitá chuť zaznamenávat tu rozhodně je.
A teď přichází chvíle pro tu výše zmíněnou centralizaci. Ze dvou míst, kde občas Ptáče cvrlikalo, bylo vybráno jedno, to druhé, a tam se teď Ptáče hodlá usadit. Zpětnou decentralizaci v této pětiletce v plánu nemá. Takže jestli jste dočetli až sem a pořád si chcete přečíst něco z "ptačí perspektivy", musíte kliknout "SEM"
 

The Twilight Singers

22. března 2011 v 8:15 | micha |  OUŠ KEM
Hudba, kterou mám moc rád. Do téhle kategorie určitě patří američtí The Twilight Singers. Jejich songy jsem objevil teprve nedávno, ale dostaly mě hned na první poslech. Často a rád poslouchám hudbu k něčemu, a Twilight Singers se hodí k ledasčemus. Uklidňují mě i nabíjejí současně. Vzal bych si je do empétrojky na kolo, k usínání i pro příjemný večer. Za pár dní, 9. dubna, budou shodou okolností koncertovat i v Praze...Tady je pár jejich songů z nejnovějšího alba...


Třeba On the Corner. Nejspíš písnička o životě "na hraně", na rohu, na hranici mezi něčím a něčím, v tomhle případě zřejmě na rohu mezi Sodomou a Gomorou, ale taky zmou a teplem, dětstvím a stářím, válkou amírem...


Z úplně nového alba je i song Blackbird And The Fox, písnička o lidech, kteří se vydávají za naše přátele. TS ji nazpívali společně se zpěvačkou Ani DiFranco.


A pro ty z nás, co máme rádi i něco svižnějšího, bych se nebál doporučit nabíjecí song Last Night In Town. U tý jsem jen nějak nepochopil, o čem vlastně je :) Snad o tom, co je ještě sen a co už pravda...


Co je to za svět, že umírá tak hezky?

21. března 2011 v 6:47 | micha |  SÝÝÝÝR!
Minulý týden mi TAJEMNÁ SLUNEČNICE poslala odkaz na článek o superúplňku, který měl nastat v sobotu. A taky že nastal. A s oblačností, která měla velkou podívanou zkazit, to vůbec nebylo tak zlý. Naopak.

SUPERÚPLNĚK byl nádherný. Hlavně ve svý zářivosti. To nebyl Měsíc, to byla obrovská neonová koule, která visela na obloze a tím megasvětlem zářila plošně. Nebyl to jenom úzký proud jako reflektor na divadle, to byly celý osvětlený koberce a plochy.
Měsíc byl tak obrovský a zářivý, že ho nešlo ani náhodou přehlédnout. To fakt nešlo. To bylo tak silný světlo, že by nejspíš přitáhlo i slepcovu pozornost. Jako MAGNET :)

Trošku jsem tu nádheru prozkoumal i přes objektiv foťáku. Jenže vlastně pozdě. Poprvé až někdy po půlnoci a pak ještě nad ránem…A jak se píše v tom článku, nejlepší bylo fotit hned zkraje večera, když byl měsíc ještě těsně nad obzorem - to proto, aby na fotce s Měsícem bylo i něco jiného, s čím se dá jeho aktuální mimořádná velikost porovnat…Už ani nevím, co jsem dělal zkraje večera, asi jsem myslel na blbiny, jak jsem mohl zapomenout? Takže fotky - takové jako jsou tady - ode mě opravdu nečekejte.

Nicméně zjistil jsem, že krásná podívaná to může být i na druhém konci noci, k ránu, když ten měsíční svět na jeden půlden pomaličku "umírá" a zachází.

Teď ale to důležité. Jednu opravdu zvláštní fotku jsem nakonec objevil, když jsem si fotky stáhnul do počítače. Jde z ní docela strach a provázejí ji hodně zvláštní okolnosti. Všechny ostatní fotky mají název série a pořadové číslo, jenom tahle fotka ne. Když se mi zobrazí v compíku, objevují se u ní jen dvě písmena, jakýsi monogram: E.T. Jakoby mi tu fotku do foťáku někdo dodatečně vsunul…Nějaká nadpřirozená (nebo mimozemská?) síla.

Ta fotka navíc jakoby navazuje na jinou fotku, o které vím a která má normální číslo. Chtěl jsem vyfotit klasiku: velkou bílou kouli na temně černém pozadí. Nic zvláštního. Tedy až na tu druhou fotku…..:) Podívejte se sami, nejprve ta moje fotka, a pak ta druhá, E.T.


























































Co si o tom myslíte, můžete vyjádřit v anketě pod článkem (když rozkliknete odkaz "Přidat komentář").

Takhle jsem to viděl uprostřed noci z okna.




















Jak je vidět, Měsíc už byl hodně vysoko nad obzorem...i nad náměstím...











































Ale ještě krásnější než v noci, byl SUPERÚPLNĚK k ránu. Sledoval jsem ho a už vím, kam chodí spát. Je to někde za Kozelským kopcem...Připomnělo mi to, že už jsem na Kozlech dlouho nebyl.





























 


Sbohem, Knute

19. března 2011 v 19:48 | micha |  Z PTAČÍ PERSPEKTIVY


Bez pár dnů už jsou to čtyři roky, co jsem se tady a tady rozplýval nad roztomilostí úžasnýho malýho bílýho huňáče, kterýho bych si tenkrát nejraději odnesl domů.


Je mi z toho smutno. A teď, když si navíc prohlížím ty jeho rošťákovský fotky, tak o to víc. Náladu mi trochu zlepšilo aspoň to, jak jsme tehdy před čtyřmi lety o Knutovi diskutovali. Třeba Věrná čtenářka popisovala, jakou zodpovědnou úlohu by měl Knut v budoucnosti plnit a já hned spekuloval, jestli jeho potomka získá také ZOO v DC. No, nezíská.

Knut měl strašně krátký život, ale i tak to byla až neuvěřitelná sága. Neuvěřitelně dojemná. Včetně příběhu jeho ošetřovatele Thomase Dörfleina, který se Knutovi stal druhou mámou a který před dvěma lety nečekaně zemřel. O práva na tenhle celý příběh se budou producenti rvát, myslím.

Knut teď místo Berlína bude na nějakém bájném Medvědíně. Snad se tam bude mít dobře, tak jako kdysi vedle Dörfleina. Sbohem, Knute.
























Dvojí radost. A obrovská

11. března 2011 v 7:17 | micha |  PÍŠE PTÁ CHE
Udělal jsem si v posledních dnech jednu obrovitánskou radost, kterou si ale budu moct plnými doušky vychutnat až za pár dní. Říkal jsem si, že si tu radost musím udělat, abych se zatím hodně moc těšil. Jenže můj problém je, že já se vždycky těším až moc, a ani k tomu nepotřebuju žádný stimuly. Takže teď jsem si udělal tu radost a ne že se těším - já už se proklatě nemůžu dočkat, dělá mi problémy myslet na cokoliv jiného. Pořád jsem jak na trní a zoufám si "Už aby to bylo!"

O co jde? Koupil jsem si lístek na koncík Marty Töpferové! Pro mě to je NAPROSTÁ SENZACE. Člověk s určitou mírou lásky k iberoamerické kultuře, za kterýho se maličko považuju, musí být šťastný. Takový člověk, který navíc nikdy na žádném jejím koncíku nebyl, ten musí být šťastný a nadšený. A takový člověk, který nikdy na žádném jejím koncíku nebyl a který navíc žije v Sudetech, kam se duch a rytmy Latinské Ameriky dostávají jen omylem jednou za pár let, tak ten musí asi zažívat něco mezi tranzem a naprostou extází.




Tak to je ten můj stav. A nedivte se mi, proboha. Marta Töpferová bude mít koncík v Novým Boru! Představte si, že by třeba R.E.M. přijeli do Lovosic :)) No možná trochu přeháním, díval jsem se na webovky MT a je fakt, že ona teď dělá velkou šňůru po Česku...Ale stejně...ona bude v Boru a týden na to má koncert v Brooklynu. To je bomba, ne?

Nový Bor vůbec tenhle měsíc bude hodně ujíždět na Latinské Americe a hispánských rytmech. Za týden tam bude brazislký karneval a festival brazislkých filmů a v jeho předvečer zahraje Petr Vít, zakldatel festivalu Iberica. Možná se rovnou přesunu do toho Boru a už tam zůstanu, minimálně do konce března :)


A ještě jednou se musím pochlubit, ještě jednu obrovitánskou radost jsem si v posledních dnech udělal, i když tu absolutně neplánovaně. V hudebninách na náměstí mi padl do oka zpěvník snad všech písní Karla Kryla a nešlo odolat. Fakt jsem to zkoušel, ale nešlo to :) Takže já, který nezpívám ani na nic nehraju, teď mám Krylův zpěvník.Jupííí!




























Je naprosto úžasnej. Nejsou v ňom jenom noty a akordy, ale taky jako doplněk krásný krásný Krylovy básničky, který jsem zatím nikde jinde nečet.

Lehounce - jako dech
či kresba pana Šímy -
svítá. Hluk po schodech:
ta babka přináší mi
noviny. Pohromy
a staronové zvěsti

Košilka na pelesti
v ložnici v trojdobí.

Pod okny procitá
svítání mnohohlasé.

Hedvábím prošitá
přikrývka shrnula se
stranou. Dvě maliny
v růžově hnědém rastru
na kopcích z alabastru
uprostřed krajiny...

Dvě maliny v růžově hnědém rastru... Tyvole, není to snad nádherný?! Je to božííííí!! :)

Malý dobrodruh

7. března 2011 v 19:42 | micha |  PÍŠE PTÁ CHE
Jak nenápadně přišel, tak stejně nenápadně odešel. Malý dobrodruh, společenský tvor s intuitivním chováním a láskou k aglomeraci. Před týdnem v neděli k večeru jsem se na jedné křižovatce ve městě musel autem vyhýbat kočce, která tam tropila pěkný zmatky. Pro jistotu jsem za křižovatkou (v zákazu stání nebo zastavení, já už nevím) zastavil a chtěl tu číču aspoň zahnat. Na moje zavolání ale neutekla, naopak: radostně si poskočila a štrádovala si to ke mně. Jako kdybych byl její starý známý, se kterým se léta neviděla. Ukázalo se, že je to ještě kotě, notně pohublý a s nemocnýma očima. Váhal jsem, co mám dělat. Kotě se ke mně lísalo, jakoby našlo tátu, a tak jsem ho rychle vzal do auta a odvezl domů (cestou jsem si ještě stihl vsadit sportku, třeba to vyjde, když už jsem našel kočku).

To je začátek příběhu o tom, jak k nám na pár dní přibyl nový člen domácnosti, kterou už tvoří jeden dvouapůlletý kocour Osvaldito. O novém přírůstku jsme si zpočátku mysleli, že je to malá slečna, tak jsme jí říkali Amálka, načež se druhý den u veterináře ukázalo, že Amálka má pindíka. A veterinář trval na tom, že si do počítače musí zapsat kocourkovo jméno a mě tak rychle nic nenapadalo. "Víte co, asi mu budeme dál říkat Amálka," rychle jsem ze sebe vysypal a zaskočil veterináře. Tomu se to nějak nezdálo. "Já tady rači napíšu jenom "kocourek", kdybyste si to ještě rozmysleli," pravil zvířecí doktor, muž kompromisu.























To už měl "kocourek" za sebou první noc u nás doma. Chvíli předtím, než k nám přišel, jsme měli doma na návštěvě pro změnu psa, po kterém v kuchyni ještě zůstala velká modrá miska s vodou. Když jsem domů donesl nalezeného Amálku, vrhnul se k té misce po hlavě a nejmíň pět minut v kuse jenom pil vodu. Měl žízeň jak po nekonečném putování Saharou. A pak se vrhnul na masíčko a poměrně rychle vybílil Osvalditovu misku. Asi to s tím nášupem přehnal, protože krátce nato se chudák poblinkal (do tý misky, kde bylo žrádlo) a nedlouho poté jsme taky zjistili, že číča má i průjmík (potěšující bylo, že vrozeným instinktem poznala "záchůdek" a tak ty průjmíky trápily hlavně jí)...





















První noc u nás strávil Amálka doslova na mě. Jen co jsem se uložil do postele, podobně radostně jako na té křižovatce, se hned ke mně vrhnul. Tulil se na můj krk a chtěl do posledního milimetru zaplnit všechno místo mezi mojí bradou, krkem a postelí. Nasoukal se tam a pak úžasně spokojeně vrněl. Trošku taky smrděl, ale to spojení nás dvou, to teplíčko, který z toho vznikalo, a to spokojený vrnění, to všechno se mi náramně líbilo.

Druhý den jsme se vypravili na tu veterinu. "Kocourek" tam dostal očkování, očkovací průkaz, speciální kapky na jeho problémy s očima a speciální stravu kvůli průjmíkům. Zbytek dne jenom proležel a i další den dopoledne si ordinoval hlavně odpočívání. Pozitivní bylo, že kapky do očí docela rychle zabíraly a i střevní problémek začínal být hustší. A hlavně obava, jak se snesou dva kocouři v jednom revíru, se postupně rozplývala s tím, jak jsme Amálku a jeho zvláštní kočičí povahu víc a víc poznávali.





















Oba kočičáci byli prostě úplně jiní, tak povahově odlišní, že si vlastně skoro vůbec nepřekáželi. Náš Osvaldito nikdy nepoznal život na ulici a nevím proč, ale apriori se dopředu bojí lidí. Když k nám někdo přijde na návštěvu, Osvik okmažitě zmizí. Doslova. Úplně se po něm slehne zem. Já tomu říkám, že "Osvald zase vstoupil do ilegality". Když je to dlouhodobá návštěva, po čase se většinou objeví, neboť ilegalita přináší nároky, které není schopen snášet tak dlouhou dobu :)

Na druhou stranu je nevyléčitelnej hračička, rád blbne, nejradši by si pořád s něčím pinkal. A když je pohromadě s Luckou, což je naše spřátelená sedmnáctiletá psí babička, tak by si s ní chtěl hrát taky, honit se a často k tomu Lucku provokuje. Jenže Lucka mu to moc nebaští, většinou ho ignoruje a podobně se k němu choval i Amálka. Ten žil ve svém dobrodružném světě, do kterého Osvaldito nepatřil.






















Jak se postupně ukázalo, Amálka na rozdíl od Osvíka miloval společnost a když byl venku, tak vyloženě vyhledával aglomeraci, místa s velkou hustotou lidstva, a to i navzdory tomu, že tohle lidstvo s sebou přináší nebezpečí ve formě aut nebo venčících se psů. To prostě Amálkovi nevadilo. Být venku v té aglomeraci je přeci dobrodružství. Můžu si vlízt někomu na balkon, můžu se zkusit škrábat na strom, chytat mouchy na oknech od sklepů nebo prohánět malý městský ptáky. Jak jsme také zjistili, Amálka během svých výletů navštívil rovněž obchod s koberci a naproti přes silnici i lahůdkářství. Dále ještě vyšlo najevo, že v našem paneláku ve vedlejším vchodu ho omylem (naštěstí asi jen na půl hodiny) zamkli v kolárně, kam si prostě jen tak došel. Dveřma.

Že to bude trochu dobrodruh, mi došlo už asi druhý den pobytu Amálky s námi. Vždycky když viděl, že se oblékám a někam odcházím, úplně se mu rozzářily oči. Viděl mě takhle jednou, dvakrát a pak když jsem znovu odcházel, Amálka se už rovnou postavil ke dveřím a upřeně koukal na kliku. Dával mi jasně najevo: Já chci taky ven! A tak už v úterý odpoledne jsme zkusili první pokus: nechal jsem ho asi na tři hodiny venku. A tajně doufal, že se kocour vrátí. A vrátil. Přiběhl na zapískání. Ve středu jsem ho vypustil už ráno a nabral ho zase domů na oběd a pak ho zase vypustil na celé odpoledne. Když jsem ho chtěl navečír vzít domů, nepřišel, ale to byl zrovna zavřený v té kolárně, takže ani přijít nemoh, na druhý pokus ten samý večer už čekal rovnou u domu, i když si popletl vchod :)
V sobotu jsem vzal Amálku ven naposledy. Chvíli jsem s ním pobyl venku, ukazoval mi, jak se šplhá na strom i jak rychle umí běhat a já si udělal pár fotek, než mi klekly baterky. Pak jsem mu řekl "Ahoj večer" a odjel jsem za svými povinnostmi. A Amálka se už nevrátil. Večer jsem prochodil kilometry po sídlišti, sem a tam, pískal jsem a mlaskal, ale odezva žádná. Doma jsem každou chvíli běhal k oknu a vyhlížel ho, ale neviděl jsem ho.
Že nás jednou opustí, s tím jsem tak nějak počítal. A myslel jsem si, že až k tomu dojde, že mi ani nebude smutno. Je to ale všechno jinak. Je mi strašně smutno, neveselo a truchlivo. Za těch pár málo dní jsem Amálku začal mít moc rád a teď nám tady doma chybí. Byl tu jen chvíli, ale myslím, že za tu chvilku stačil poznamenat Osvaldita i mě.
Šel zase za novým dobrodružstvím. Možná někde jinde zase někoho obměkčí a ten si ho vezme domů "na byt a stravu" a pak zase půjde o dům dál. Jen mu moc přeju, aby ho nechytli městský policajti, poněvadž ty by ho odvezli do útulku a to myslím zrovna není to, o čem by Amálka snil.

Když tu ještě s námi byl, navrhovala jedna naše kámoška, ať mu říkáme Česílko. Já mu ale ze všeho nejradši, hlavně při mazlení, říkal ještě jinak, "Brácho, bráško". Tak hodně štěstí a drž se, bráško!




Svátky klidu

28. prosince 2010 v 21:28 | micha |  PÍŠE PTÁ CHE
Vánoce jsou svátky klidu. Všude, kromě naší rodiny. Až se jednou mezi sebou povraždíme, možná to bude právě na Štědrej den.

Občas, někde a jen tak...

19. listopadu 2010 v 12:20 | micha |  RÝMOVAČKY A JINÁ ČTENÍ
...si hraju se slůvkama. A výsledek mi pak zůstává v mobilu. Někdy dlouho, hodně dlouho. O to hezčí je pak ta chvíle, kdy se k tomu vracím. Třeba v úterý večer ve Svijanský hospůdce jsem objevil v mobilu pár týdnů stará slůvka, na který jsem skoro zapomněl. A to rači nemyslím na to, kolik je takových slůvek na přebalech knih, který jsem pročítal zrovna když přišla chuť si něco zapsat.


Zemřela VF

4. listopadu 2010 v 22:23 | micha |  BIBLIO

vf
Miloval ji Havel. Miloval ji Zábrana. Miloval ji Kuběna i Topol. Zbláznění do ní byli všichni ostatní. Dneska zemřela múza jedné generace. Je mi smutno.


ČTK
V pražské nemocnici Motol dnes zemřela významná česká básnířka, nositelka ceny Magnesia Litera za poezii, Viola Fischerová. Bylo jí 75 let.
"Václav Havel navštívil předvčírem Violu Fischerovou v nemocnici a rozloučil se s ní. Věděl, že je nevyléčitelně a těžce nemocná, přesto ho její dnešní úmrtí zasáhlo. Znali se od mládí a patřili k téže umělecké generaci," řekla dnes na dotaz ČTK Havlova tajemnice Sabina Tančevová.
Psát poezii začala Viola Fischerová už na gymnáziu. Její první básně nemohly v 50. letech v Československu vyjít. Fischerová později žila ve Švýcarsku a Německu, od roku 1994 opět v Praze.
Viola Fischerová byla dcerou filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894-1973), prvního rektora na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci. Občanským jménem se jmenovala Viola Jedličková, podle manžela Josefa Jedličky. Pod tímto jménem byla také hlášena v motolské nemocnici.

VF v rozhovoru pro Reflex
Vzpomínám si, že když jsem poprvé přišla v Praze k Vaškovi (Havlovi), pronesl: Je tady několik nesmírně zajímavých lidí, se kterými se musíš seznámit. A jmenoval Jindřicha Chalupeckého, Emanuela Fryntu, Jana Grossmana, Jana Vladislava, ale taky Jana Zábranu, se kterým jsem později chodila, a Josefa Jedličku, který se měl stát po letech mým druhým mužem. Tyhle lidi jsme chodili navštěvovat.

Zápisky z deníků Jana Zábrany
Nějak k večeru jsme seděli v salónku v přízemí, pod jehož okny byl půlkruhový bazén, já listoval v originále Verlainovy Sagesse, vázané ve světle hnědé kůži, kterou jsem vytáhl z knihovny v rohu přímo proti dveřím, on (Havel) přišel z patra z pokoje, kde odpoledne lepil nějaké koláže (tím byl tehdy posedlý a já ho otravoval, poněvadž jsem se pro ně nedokázal nadchnout), potom jsme psali dopis Viole Fischerové, která tehdy byla v létě nevím proč v Praze, a lákali jsme ji, aby za námi aspoň na pár dní přijela, a pokud nepřijede, že na nás musí určitě čekat na nádraží ten den,
kdy se budeme vracet do Prahy….
A pak jsme večer jeli rychlíkem do Prahy. Do Violy jsme byli myslím zamilovaní oba, ale chodil jsem s ní tehdy já - byl jsem o pět let starší, znal jsem ji déle (do party jsem ji vlastně přivedl - a ve vlaku jsem na něm viděl, jak ho to trápí). V Praze jsme byli kolem desáté večer a Viola na nádraží čekala. Týden, který tím večerem začal, byl jeden z nejlepších tahů, jaké jsem v mládí zažil.

Viola Fischerová: Janu Zábranovi
A počítají ty stařeny
kolik to bude let
co je naposled
zval po šichtě na kafe
šofér z autobusu

Posté vstupují
do téhož proudu
když na louce v dubnu
pozorují jak létá míč
a tenké polonahé chlapce
tak nezralé
a lehké
v porovnání s tím
co mohlo být

VF v rozhovoru pro Festival spisovatelů Praha
Tam (na návštěvu k Vladimíru Holanovi) jsme šli všichni, Vašek (Havel), Zábrana, já i Jiří Kuběna, který byl tehdy taky v Praze. Já jsem tehdy milovala, a dodnes miluju, Fráňu Šrámka. Kluci si ze mne dělali srandu. Zvlášť, když Vašek neobyčejně komicky, i s chvějícím se chřípím, napodoboval herce Eduarda Cupáka, jak recituje Splav. Tak jsem naši při předložila Holanovi. A ten nás rozsoudil jediným rozmáchlým gestem: "Jo, Fráňa Šrámek. To byl básník! Sice jedné struny, ale ať na ni někdo zahraje po něm." Já jsem se nafoukla a kluci sklapli.

Kam dál